Leden 2018

Potřebuju.

31. ledna 2018 v 17:51 | Popelka. |  Píšu...
Potřebuju se vypsat.
Mám deník. Už asi 10 let. Ale tohle je jiný. Tady mám asi pocit, že by si to kdokoliv, kdykoliv mohl přečíst a najít se v tom. A taky tak trošku prokrastinuju, protože se mám učit na blížící se maturitu. Když už jsme u tý školy. Dnes je den, kdy se ve školách rozdává pololetní vysvědčení a já jsem také měla tu čest. Nejsem studijní typ, nikdy jsem se nějak zvlášť neučila, vřždycky se na to stačilo podívat před hodinou nebo (v krizové situaci) napsat tahák. Hihi. Ano, i na střední škole se píšou rafinované taháky. A tak jsem domů odcházela s příjemným pocitem, že mám jenom dvě 3-ky. Nemusela jsem mít ani jednu, ale co už. Tohle se mi od základky nepovedlo. Jsem dobrá!
A když už je škola v pohodě, tak se samozřejmně musí srát něco jinýho. Ale záleží na úhlu pohledu. Možná právě proto píšu, protože se asi vracím do pubertálních let. Pořád je to ve mně a občas se to prostě potřebuje dostat ven.
Asi nejsem holka pro vztah. Aspoň ne v téhle etapě mého života. Pořád se vzpamatovávám z rozchodu po 4 letech a mám pocit, že mi nikdo nemůže dát to, co on. Ale pořád v to doufám a hledám. Hledám někoho, kdo by mi rozumněl. Ale ono to neni to neni vůbec lehký. Nedokážu se přenést přes krizovou hranici 3 měsíců. Proč? Docela jednoduchý. Protože mězitím, co to frajer začíná pomalu brát vážně a představuje si semnou budoucí "dokonalý život", já utíkám. Utíkám pryč od někoho, o kterém už po 3 měsích vím, že to neni nic pro mě. Dává to smysl? Prosím, řekněte mi někdo, že v tom nejsem sama.
Jsem asi typ holky, která potřebuje kluka neustíle dobívat, neustále se o něj snažit a nikdy si nebýt jistá, že je v tu chvíli opravdu šťastnej. A zárověň chci vidět i zájem od toho kluka. Nic dramatických. Nemusí mi každou chvíli říkat, jak mě miluje, být semnou 24/7 nebo mi dokonce nosit dárky (jsem jediná, která nenávidí kytky a přijde mi to jako naprosto zbytečná investice?) Nevim. Chci toho tak moc?
Poslouchej mě, vnímej mě, buď teď a tady semnou. To dokážu ocenit uplně nejvíc. Když mě někdo poslouchá. Když mi na to rozumně odpovídá, ale zárověň nepřesměsměruje téma na něj. Když mi řekne svůj názor. Takovej člověk je jenom jeden. Teď momentálně střed mého zájmu. Jedinej, kterej mě dokáže uspokojit ve všech směrech. Poslouchá mě, vnímá mě a je tam semnou. Rozumí mi a můžu s nim být sama sebou. Protože mě neodsuzuje.
Nějak jsem se rozvášnila.
Nědávno jsem přišla na to, že všechno co ztratíme, se nám nakonec vrátí. Ať už jste o věci, pocity nebo lidi. Ztratila jsem spoustu lidí kolem sebe. A oni se pomalu vrací. Je to hrozně zvláštní. Po těch letech. Uvidíme, jak to všechno dopadne. Bude to zajímavý.
Seru na pravopisný chyby. Psala jsem to na rychlo z toho, co se mi honí hlavou.
Třeba brzo zase něco napíšu. A třeba taky ne.

Popina.